Mise Nato 2009 aneb "Balvan za Balvanem" - REPORTÁŽ

Výročí vstupu České republiky do NATO lze oslavit mnoha způsoby. A jednou z možností je i každoroční mise NATO, kterou pro nás připravili Fanda s Růžou.

Jediné, co jsme v pátek večer věděli, bylo to, že spát půjdeme až v sobotu ráno. Tedy pokud budeme mít štěstí a do rána se dostaneme domů. Celkem se hry zúčastnily čtyři týmy, které měly stejný cíl – objevit agenta a najít maskovací zařízení kdesi na tajném místě.

Náš tým se v prvních instrukcích dozvěděl, že se máme vydat na Smíchovské nádraží a odtud se dopravit do Komárova, kde na nás čekal první úkol. Nedalo nám příliš práce zjistit, že do Komárova jede autobus z Hořovic, ve kterých staví vlak, který odjížděl krátce po sedmé.

V Hořovicích na autobusové zastávce jsme se setkali s další skupinou, která pokračovala do Zaječova. Tak jsme společně čekali na autobus, jenže ten ne a ne přijet. Když už měl pět minut zpoždění, začali jsme být lehce nervózní, přeci jen, jít do Komárova pěšky a bez mapy se nám moc nechtělo. A tak jsme s nadějí vyhlíželi každé auto, které vyjelo zpoza zatáčky. Když konečně nás ozářila světla reflektorů autobusu. Jenže jel takovou rychlostí, že se nám ani nechtělo věřit, že by to byl on. A byl! Bez vyhození blinkru zapískaly pneumatiky a před námi stál prázdný autobus. Rychle jsme nasedli, řidič nám slíbil, že nám řekne, až bude Komárov a už jsme se řítili ulicemi Hořovic. Jak nám sám muž za volantem řekl, s tímhle autobusem jel i sto deset kilometrů v hodině a z kopce i sto třicet. Kolik měl na tachometru, když jel s námi si netroufám odhadovat, ale sedaček jsme se drželi vší silou, abychom nevypadli do uličky.

V Komárově naše skupina vystoupila a rozbalila obálku s prvním úkolem. Bylo tam cédéčko! Samozřejmě zcela běžně chodíme na výlety do lesa s notebookem v batohu, takže nám nezbylo nic jiného, než hledat, kde si to cd budeme moci pustit.

Jako první nás napadla hospoda, jenže ani v jedné ani v druhé žádný počítač neměli. Zklamaní jsme chodili po náměstí a přemýšleli, jestli tu třeba není služebna policie nebo cokoli jiného, kde by mohli mít počítač a otevřeno. Bylo již kolem desáté, takže naše vyhlídky nebyly úplně nejrůžovější.

Nakonec jsme oslovili partičku mládeže popíjející víno z pet lahve na náměstí. Drezovaný mladík a jeho kamarádi koukali sice velmi překvapeně, co po něm vlastně chceme, ale naštěstí jim to připadalo natolik šílené, že jeden z nich se zvedl a šel s námi zaklepat na okno jednoho kamaráda. Už už to vypadalo, že nám ani neotevře, a když otevřel, dozvěděli jsme se, že mu cd nefunguje. Nezbývalo, než hledat dál.

Procházeli jsme naprosto tichou vesnicí a přemýšleli, kam tedy půjdem, až jsme v okně jednoho z domů zahlédli notebook. Jitce to nedalo a zaklepala. Za chvíli závěs rozhrnul jeden pán, a když jsme mu vysvětlili, co potřebujeme, vcelku pobaveně přinesl počítač a vložil CD. Asi pět minut se nedělo nic. Už jsme se začínali bát, že je na CD nějaká chyba, když pán prohlásil, že je to asi počítačem, že tenhle má jen syn na hraní, ať počkáme, že přinese svůj, a nechal nás se svým počítačem stát u okna.

Když přinesl druhý, netrvalo to ani minutku a my si mohli vyslechnout instrukce, které na něm byly nahrané  – Zjistit název místního kulturního střediska, název muzea a název dopravního systému, který do Komárova jezdí. Poděkovali jsme hodnému pánovi, za odměnu jsme mu dali buchtu s tvarohem, které Jitka napekla a měli se k odchodu, když nás pán poprosil, ať ještě chvilku počkáme a zmizel. Po chvíli se vrátil s lahví Metaxy a prý: „To máte na cestu.“

Vydali jsme se tedy zjišťovat místní názvy, zatímco název kulturního střediska a dopravní systém jsme měli hned, muzeum jsme sice našli, ale co v něm vystavují nebo jaký je oficiální název jsme nikde nemohli najít. Naštěstí na autobusové zastávce zrovna stálo několik místních, takže jsem se zeptali těch a nádavkem se dozvěděli i něco z místních pověstí – třeba proč má Komárov ve znaku nohu a hornická kladívka.

Po splnění těchto úkolů byl naším dalším cílem pomník padlých partyzánů kdesi uprostřed lesů. Měli jsme sice kousek mapy, ale turistické značky v ní chyběly, takže jsme měli orientaci ještě o něco ztíženou. Prošli jsme lesem, lesní cestou vylezli na kopec a po troše motání se uprostřed lesa, kdy jsme sice tušili, že musíme být blízko, ale bunkr nikde, jsme narazili na modrou značku. Ta podle našich informací měla vést kolem bunkru. Vydali jsme se tedy po ní.

Probrodili jsme se podmáčenou cestou, ušli asi dva kilometry a zjistili, že jsme měli jít opačným směrem. Nezbývalo než se vrátit tudy, kudy jsme přišli. Necelý kilometr od místa, kde jsme se rozhodovali, kterým směrem, byl partyzánský bunkr a pomník. Z něj jsme tedy opsali letopočty a poslali je na kontrolní telefonní číslo.

Naším dalším cílem byla Čertova skála u Zbiroha. Někde poblíž se měl nacházet agent, kterému jsme měli říci heslo skryté v šifře na mapě. Vydali jsme se tedy na další cestu, když jsme kousek od jedné z křižovatek zahlédli světla – nějaká skupina šla za námi. Rychle jsme tedy zhasli a šli nočním lesem po tmě, aby nás nebylo vidět.

O hodinu později jsme došli na rozcestí poblíž nádraží. Nebyli jsme si úplně jistí tím, kudy máme jít a mapa se nám zdála nějaká divná, proto jsme se vydali do čekárny na nádraží a doufali, že tam bude mapa.

Měli jsme štěstí – čekárna byla i uprostřed noci otevřená a na zdi vysela mapa z počátku osmdesátých let. Podle ní jsme se snadno zorientovali, chvíli se pokoušeli vyluštit šifru, ale nic nám nedávalo úplně smysl, a tak jsme se raději vydali na další cestu.

Na Čertově skále jsme byli okolo půl třetí. Na místě, kde jsme předpokládali, že agent bude však nikdo nebyl. Rozhodli jsme se tedy pokračovat výše na kopec až jsme na jednom stromě objevili vzkaz, že úkol již byl splněn a že náš vlak odjíždí v pět deset z nádraží Zbiroh.

Vydali jsme se tedy na cestu zpět. Času jsme měli dost, a proto jsme tentokráte zvolili jinou cestu, než tu, kterou jsme přišli sem. Neušli jsme však ani sto metrů, když jsme potkali další skupinu, která s námi jela autobusem a nyní hledala agenta. Druhou jsme pak potkali nedaleko Zbirožského zámku.

Na nádraží již čekala vítězná skupina, a když jsme se sešli všichni, objevil se i Fanda, který nám odhalil, že heslo ukryté v šifře bylo „Buližník“, což je kámen, který má pro vojenství strategické vlastnosti. Zároveň nám i řekl, jak se vlastně šifra měla vyluštit. V tu chvíli jsme zjistili, že naše skupinka byla k vyluštění opravdu blízko. Bohužel jsme se rozhodli, že slovo začínající na „Buli“ je asi nesmysl. Se svítáním přijel vlak a my jsme do něj unavení nastoupili. Na Smíchově jsme přesedali na lokálku do Rudné a pan průvodčí se tvářil trochu zmateně, když v sedm ráno vezl dvacet unavených výletníků, kteří vůbec neprojevují nadšení z toho, že venku krásně svítí slunce.

««« Předchozí text: Mise NATO 2009 aneb "Balvan za Balvanem" - POZVÁNKA
Následující text: Zápis ze střediskové rady 16.3.2009 »»»
Na úvodní stránku

4