Ivančena 2003
Ivančena je kopec poblíž Lysé hory, dnes již tradiční poutní místo skautů z celých Čech i zahraničí. Na vrcholu neustále roste kamenná mohyla a každá výprava, která sem dorazí přispěje svým kamenem, řádně označeným názvem střediska a datem. A co to všechno znamená? Historie praví, že na konci druhé světové války dne 24. 4. 1945 byli nacistickým gestapem zatčeni a popraveni ostravští skauti: Vláďa Čermák, Vláďa Pach, Otto Klein, Quido Němec a Milan Rotter. Od té doby se 24. 4. tedy ve svátek sv. Jiří, patrona všech skautů, na Ivančenu vypravují skauti a přinášejí své kameny na mohylu, která zde postupně vyrostla. Tato tradice přežila i léta komunistické totality, ba dá se říci, že těmito léty nabyla jednoznačnějšího významu. Dnes tato mohyla a tato cesta znamená pro každého skauta nejen vzpomínku na bratry, kteří položili život za svou vlast, ale je i symbolem vzdoru proti jakékoli totalitě, symbolem národní hrdosti i té malé hrdosti na naše skautování.
Na Ivančeně jsme dosud nebyli a nejspíš právě v roce 2003 nastala nejvhodnější doba tento nedostatek napravit. Přítomnost balvanu od střediska Balvan Rudná bude na kamenné mohyle více než jen symbolická. Vlastně tak na tuto mohylu přeneseme kus sebe sama. Tu největší pouť 24. 4. jsme prošvihli, ale to nám samozřejmě nebránilo vydat se na cestu kdykoli jindy. Nakonec jsme zvolili víkend před státním svátkem a na Ivančenu vyrazili 24. 10.
Úplně první výpravu na Ivančenu za naše středisko vlastně podnikla Áší s Bambasem během rodinné dovolené (z které jsou také naše první fotky), ale první oficiální výprava čekala 14 oldskautů a Bambasovu fenku Arnie, kteří se odvážili do čerstvě sněhem pocukrovaných hor. Kámen, který jsme na Ivančenu nakonec nesli, měl 10 kilo. Přivezl ho Golem z bývalého lomu Kosov nedaleko Berouna a jde o kus lávy, která kdysi vytekla z podmořské sopky v podobě jakéhosi jazyka. Golem na tento náš balvan namaloval našeho Balvánka a uložil ho do svého batohu, který mohl nakonec mít skoro 25 kilo – sama jsem si to ozkoušela a na záda bych ho asi nezvedla. Výchozí město naší výpravy, Frýdlant nad Ostravicí, je z Rudné skutečně dosti daleko a tak, když jsme v pátek v půl jedenácté večer nasedali na autobus do Prahy, čekala nás cesta přes celou noc. Vlak jel z Hlavního nádraží v půl jedné a v Ostravě jsme přestupovali za rozbřesku směrem na Frýdek-Místek. Co dodat k cestě… byla poněkud náročná, protože většina z nás vyrazila po pracovním dni lehce znavená a v kupé pro osm lidí se skutečně spí dosti špatně. Jen jsme se stihli na nádraží ve Frýdku -Místku posilnit kávou z automatu, už (bylo asi 8 hodin) se objevil bratr z místního oddílu a mrazivým ránem nás odvedl do jejich klubovny, kde jsme dostali dočasný azyl. Shodili jsme batohy, lehce posnídali, vzali jen ty nejnutnější věci (a samozřejmě náš balvan) a už jsme zase běželi na vlak do Frýdlantu nad Ostravicí Odtud se nám již Lysá hora a sedlo Ivančena ukázaly v plné a pro nás trochu děsivé zasněžené kráse. Je to kopec vskutku majestátní a my nabývali dojmu, že těch 11,5 km na vrchol snad ani nevyšplháme. Stoupání bylo pomalé a dosti náročné (zvláště po prakticky probdělé noci), ze zpětného pohledu se ale dá říci, že aspoň počasí nám trochu přálo. Bylo slunečno, ale mrazivo a dosti větrno, což je rozhodně příjemnější než kdyby bylo tepleji, ale blátivo a deštivo. Je lepší klouzat se po čerstvém sněhu než se bořit do bláta.
Na Ivančeně jsme se nemohli kvůli ostrému mrazivému větru zdržet dlouho. Umístili jsme náš balvan na mohylu, prohlédli si některé ostatní, ale hlavně Slim, nový člen, který už nám na táboře dělal kuchaře, složil slib. Bohužel už jsme byli tak zmrzlí, že se nikdo z nás neodvážil svléci do kroje, ale na důležitosti chvíle to neubralo. Konečný dvoukilometrový výstup na vrchol Lysé hory trval nejméně hodinu a naskýtaly se nám během něho krásné pohledy na námrazu na stromech i do širokých údolí na obou stranách. Když jsme se doslova vysápali nahoru, byla pro nás vysvobozením vrcholová restaurace. Posilnili jsme se, ale radši jsme se sestupem moc neváhali. Jednak nás tlačil čas a jednak se v teple po jídle neprodleně přihlásil nedostatek spánku. Sestup byl stejně mrazivý a obtížný jako výstup, ale šlo to už poněkud rychleji. Přesto jsme na nádraží v Ostravici dorazili už za tmy. Když jsme si pak ve Frýdecko-Místecké klubovně rozbalili svoje spacáky a karimatky většina z nás upadla do spánku tak rychle, že jsme ani nestihli obdivovat ve tmě svítící souhvězdí na stropě. O hodinu prodloužená nedělní noc, nám poskytla dostatečný čas k odpočinku a tak jsme ráno vstávali poměrně svěží. Prohlédli jsme si město a kolem jedné hodiny opět nasedli na vlak do Ostravy. Šestihodinová cesta do Prahy pak už naštěstí nebyla tak zničující jako ta opačná. Co dodat? Cesta to byla náročná, ale také krásná a snad jsme se s ní dostatečně připravili na pozdější předpokládané výpravy i s dětmi. Ovšem v trochu příhodnější roční době.
autor textu: IKY, foto: Irena,Brácha,Dědek,Áší,Bambas
««« Předchozí text: Tábor 2003 (5.-19.7.03)
Následující text: Dětský den 2003 »»»
Na úvodní stránku
