Vodnická výprava - duben 2008
Tak jsme se v sobotu 19. dubna
sešli na zastávce v očekávání, že počasí se po ránu na nás jen
mračí a sluníčko jen otálí se stáváním. Jako správné skauty a skautky
nás prošedivělá obloha nemohla odradit od výpravy za zelenými mužíky a
lesními ženkami. Tentokrát pod vedením Hanky jsme se ze Ptic vydali do
údolí Kačáku.
Aby nám lépe utekla protivná cesta po silnici, bavili jsme se tím, že jsme vymýšleli jak vznikly názvy obcí jimiž jsme autobusem projížděli. Dětská fantazie se rozvinula v plné kráse. Něco málo z naších teorií: Hořelice – všem místním obyvatelům tam hoří líce, Chrášťany – všechny zdejší miminka mají nejraději chrastítka a jimi chrastí o sto šest, že se z toho třese celá ves, Úhonice – lidé jsou tu tak pracovití, že jsou z toho celý uhonění, Ptice – v dávných časech se zde přemnožily slepice, které vyhnaly všechny místní obyvatele a založily si tady kolonii, kterou se podařilo zničit až ve dvacátém století. Kdo ví, možná jsme v některém případě odhalili pravdivou teorii. K první zastávce nás přemluvila více jak stoletá Svárovská lípa, která již celá provlhlá zvala ku spočinutí pod její korunou. Turistický stoleček nám posloužil k debužírování svačin od našich maminek, ale hlavně poskytl příležitost nabrat síly na závod, který pro nás Hanka připravila. Protože vyžadoval nějakou přípravu a my jsme nechtěli jen tak sedět a tuhnout, zahráli jsme si pár běhacích her. Kluci možná byli rychlejší, ale hejbali jsme se všichni a o to nám šlo. Pěkně rozehřátí jsme se mohli vydat na závod, který byl malou přípravou na Svojsíkův závod, kam jedeme příští týden. Už to nebyla jen hra, ale museli jsme taky trochu zapojit své mozkové závity. Na jednotlivých stanovištích jsme určovali květiny a zvířata, prokazovali znalost české hymny a státních svátků a občas si to odlehčili nějakou šifrou. Žádné vlče se nezaběhlo a žádná světluška nezalétla do hlubokých lesů, ba naopak, vše absolvovaly rychlostí sobě vlastní i navzdory začínajícímu dešti. Ten déšť nás opravdu naštval, naděje, že uvidíme vodníka nebo nějakou vílu se tenčila do velikosti vlásku. To dá rozum, že v dešti a chladu žádného vodníka na vrbě sedět neuvidíme a kdo kdy viděl v takovéhle psotě tancovat víly po paloučku? Vybalili jsme všichni pláštěnky a s odvahou odolat větru dešti jsme se těšili alespoň na ta mlýnská kola. Když jsme došli k rozcestníku v Dolním Podkozí, zjistili jsme, že už se nemusíme tak hnát za vodníky, protože se pomalu a jistě stávali z nás. Barvy našich pláštěnek by předčily kdejakou pentličku, kapalo z nich vody jak ze správného vodnického šosu a naše tvářičky a ručičky začínaly být prokřehlé a studené. Tak jsme zase museli prokázat kuráž a neklesat na mysli. Při kličkování mezi loužemi jsme si zazpívali písničky a vyprávěli vtipy. Na tvářích se nám zase vyloudily úsměvy, na které by mlynářova dcera lecjakého hastrmana udyndala. Když jsme došli k Bočkovu mlýnu, který nás udivil svou velikostí a malebností svého náhonu, usoudili jsme, že jsme si ve výzvě s počasím počínali statečně, ale zdraví je nám přednější a raději jsme si cestu zkrátili do Malých Kyšic. Cestou jsme potkali ještě jeden Červený mlýn a na lávce přes potok se ujistili o přítomnosti vodníka (zčeřila se voda, na hladině se objevily bublinky a roztočila se kola, ti bystřejší z nás uviděli pod kmenem padlého stromu zamrkat vodnická očka). Výpravu jsme zakončili v hostinci u Kozla, kde jsme si dopřáli teplého čaje a polévky. Zase jsme se stali hodnými a hezkými dětmi, co se těší domů jak budou vyprávět rodičům o dnešních zážitcích. Nakonec jsme se ještě dověděli výsledky ze závodu a rozebrali si nějaké ty sladkosti za odměnu. Přesnost a návaznost autobusů nás bezpečně a bez problémů dovezla do Rudné. Kolem půl druhé jsme se rozloučili a rozutekli se ohřát do svých pelíšků.
Autor textu: Hanka Rottová
Fotky: Anti a Mažír
««« Předchozí text: 1. Balvaní korálkování (Beadworking:-)
Následující text: Závod vlčat a světlušek 2008 »»»
Na úvodní stránku
