Celostátní kolo Závodu vlčat a světlušek v Děčíně
Jet spolu s reprezentanty Středočeského
kraje na celostátní kolo ZVaSu je možnost, která se jen tak neopakuje.
Obzvlášť, jsou-li těmi reprezentanty členové našeho střediska. Ano,
našemu středisku, konkrétně družině Lvů, se letos povedl fenomenální
úspěch – zvítězit v okresním a následně v krajském kole závodu a
zajistit si tak účast na „republice“. Takže když přišla od Anti
nabídka jet, moc dlouho jsem neváhala.
Den první – pátek
Naše cesta začala v pátek 17. září na nučickém vlakovém nádraží. Tam jsme ve složení já, Grizzly a hlavní krotitelka Sára převzali od rodičů jejich ratolesti, nasedli do vlaku a vydali se vstříc novým zážitkům. Aby byla lví sestava kompletní, bylo třeba ještě najít Štěpána. Informace byly takové, že se k nám buď přidá na Smíchově nebo na Hlaváku. Na Smíchově jsme ho nepotkali, zprávy od rodičů jsme také žádné neměli, takže jsme se spoléhali na to, že na Hlaváku ho už najdeme. Naštěstí se tak stalo a s kompletní hlídkou jsme mohli nasednout do vlaku, který nás přiblížil do Ústí nad Labem. Během zhruba 1,5 h dlouhé cesty část kluků, kteří s námi byli v kupíčku ukázali, že nějaké skautské disciplíny nejsou jediné, v čem vynikají a že dlouhé cestování vlakem není to, co by je zrovna dvakrát bavilo. No, ještě štěstí, že to Ústí je relativně blízko… Na ústeckém nádraží jsme zjistili, že už nejsme jediní skauti, ale spolu s námi jede do Děčína i další hlídka. A na děčínském byla hustota skautů už mnohem větší. Nás si včas odchytl náš medvědář, tedy místní člověk, který měl za úkol nás o všem informovat, zodpovídat naše dotazy a plnit naše přání. Naše první přání se shodovalo s jeho prvním úkolem – ubytovat nás. Odevzdali jsme zavazadla do auta, sami nasedli autobusu a odjeli do Tyršovy Základní školy, která se stala pro nadcházející víkend novým domovem pro kluky a Sáru. Na mě s Grizzlym a Anti s rodinou, vzhledem ke svým rolím v závodu, čekalo zázemí hotelu Maxičky. Po seznámení se s budovou ZŠ nás v tamní jídelně čekala večeře a po ní rychlý odchod na slavnostní zahájení. Na oficiálních webových stránkách závodu již od jejich spuštění probíhalo odpočítávání do zahájení závodu a to začalo přesně tehdy, jakmile se čísla konečně dostala na samé nuly. Díky zajištěné projekci jsme viděli kolik času zbývá a posledních deset sekund nastoupené hlídky s nadšením odpočítaly. Pak následovala fanfára, státní hymna, skautská hymna, proslovy z úst velitele závodu, primátora města a dalších pro závod významných osob. Samozřejmě nechybělo přivítání a představení těch nejdůležitějších – vítězů krajských kol. Hlavní bylo ale rozlosování pořadí hlídek na samotný závod a dle toho i organizace volnočasových aktivit. Čísla se zde netahala z klobouku jako tomu bylo na krajském kole, nýbrž se zde propichovaly balónky, ve kterých byly ukryty kuličky s čísly. Lvi si vybrali balónek, který skrýval číslo 6. Což zároveň znamenalo, že dnešní večer stráví prohlídkou zámku a na lodi se projedou až zítra po závodě. Vzhledem k tomu, že já i Grizzly jsme byli součástí výpomocného týmu, který druhý den stráví na závodišti, znamenalo to pro nás, že se po nástupu naše cesty se Lvy rozdělí a zatímco oni půjdou na zámek, nás čeká večerní projížďka po Labi. Cestou na loď jsme se ještě pokochali výhledem z Růžové zahrady na osvětlené město a spolu se spoustou dalších dětí i dospělých šli na loď. Noční Děčín s osvětleným zámkem i výletní restaurací vysoko na skále byl krásný, ovšem poněkud chladný vítr postupem času zaháněl čím dál více lidí do teplého podpalubí. My jsme ovšem vydrželi až do konce a kolem desáté nasedli do autobusu, který nás odvezl na Maxičky. Volná zábava nás večer ovšem nečekala, bylo potřeba dozvědět se vše podstatné o organizaci zítřejšího dne. Protože procedura rozdělování pokojů se poněkud protáhla, začala porada až kolem půl jedenácté, kdy už spousta lidí vypadala dost ospale. A zpráva o tom, že budíček je v šest nám moc úsměvu na rtech nevyčarovala (ovšem pravda, řeči o páté hodině se ukázaly jako liché), ale připravené občerstvení po dlouhém večeru aspoň potěšilo naše prázdné žaludky. Na poradě jsme se dozvěděli, že tratě jsou rozdílné pro světlušky a pro vlčata, takže se v zásadě jedná o dva nezávislé závody. A také to, že děti až do zítřejšího rána budou žít v mylné představě, že závod se bude týkat děčínského rodáka, zakladatele Sokola a toho dne oslavence Miroslava Tyrše. Ve skutečnosti bude závod zasazen do časů starověkého Řecka a na jednotlivých stanovištích se budou potkávat s řeckými Bohy. Ty budou přestavovat rozhodčí. K rozhodčím bylo ještě třeba najít chybějící pomocné rozhodčí, a tak jsem si na zítřejší den našla působení u bohyně Hestie, u níž budou světlušky prověřovány v kuchařských dovednostech.
Den druhý – sobota
Do tmy zvonící budíky ospalého osazenstvo našeho pokoje nakonec krátce po šesté vyhnalo z postelí a v sedm hodin jsme již všichni byli více méně připraveni k odchodu na své stanoviště. Zrovna když jsme se vydali na trať, zahlédli jsme již první přijíždějící děti, které autobusy začaly dopravovat z města. Ani jim jsme ranní vstávání nezáviděli. Naše stanoviště s číslem 7 se nacházelo na příjemném odpočívadle na rozcestí. Po té, co jsme ho spolu s Marikou krásně připravily, ho však několik kolemjdoucích houbařů chtělo využít jako veřejnou občerstvovnu. Marně. Bohužel počasí po ránu až tak příjemné nebylo, a tak jsem byla ráda, že na rozdíl od hlavních rozhodčích nemusím být oblečená do antického hábitu. Ani „zraněný“ cyklista od vedlejšího stanoviště oděný jen do cyklodresu nebyl v záviděníhodné pozici. Ale aspoň nás po ránu pobavil, když se do telefonu představoval jako zraněný cyklista v domnění, že volající neznámé číslo, musí patřit organizátorům, kteří se mu měli každou chvilkou ozvat. Nepatřilo. Zábavná historka to ovšem byla. Když už jsme kolem desáté netrpělivě vyhlížely první hlídku, dozvěděly jsme se, že start byl o hodinu posunut. Což znamenalo další mrznutí. Naštěstí se pozvolna oteplovalo, slunce se přibližovalo našemu stanovišti a hlavně první nesoutěžní hlídka, tzv. přeběžci, na kterých bylo možno si vyzkoušet provoz stanoviště a hodnocení, se objevila poměrně brzy. A v zápětí po nich další, takže naše stanoviště se do plného provozu dostalo velmi rychle. Soutěžním úkolem bylo během 10 minut připravit pro všechny chleby namazané máslem, k tomu ještě připravit salátovou okurku a oloupat brambory. Bodovala se nejen kvalita provedení, ale také bezpečnost práce a dodržování hygienických návyků. Bylo zajímavé sledovat jak si děti se soutěžním úkolem poradily – některé hlídky prošly stanovištěm beze ztráty bodu, jiným jsme jich musely i pár strhnout, občas dokonce i za chování, které bylo součástí hodnocení a bohužel v jednom případě došlo i na pořezaný prst. Vzhledem k tomu, že na tomto závodě se sešla elita z celé České republiky, bylo též zajímavé sledovat rozdílné názvosloví. Okurka = vokurka =okurek = oharek to zas taková novinka pro nás nebyla, ale oloupat = okrouhat = ožoužlet, to už trochu nové bylo. Naštěstí všech 15 hlídek prošlo naším stanovištěm poměrně rychle, a tak jsme byly rády, když odběhla poslední hlídka a my mohly stanoviště poklidit a přesunout se na základnu. Tam nás kromě oběda, dalších rozhodčích, spousty soutěžících čekaly také první zprávy ze závodiště. Třeba ta, že na posledním stanovišti vznikají dlouhé čekací lhůty a odjezd na Pravičickou bránu nebude tak rychlý. Jak jsme se později dozvěděli, to „štěstí“ být na stanovišti, kde byla na konci i hodinová čekačka měl i náš Grizzly, kterému jsme o kráse Pravčické brány mohli jen vyprávět. Procházka k tomuto jedinečnému přírodnímu skvostu stála za to. A zejména výhled do okolní krajiny. Kromě toho jsem se zde poprvé a toho dne naposledy potkala s našimi Lvi, kteří v rychlosti sdělili své dojmy ze závodu a výletu parníkem do Hřenska, odkud sem pak šli pěšky. Zpátky jsme už jeli všichni autobusy, protože program ještě nekončil. Po večeři nás čekala noční prohlídka děčínského zámku. Prohlídka zámeckého interiéru nebyla jen tak ledajaká. Ve své pracovně nás přivítal sám hrabě Maxmilian Thun. Návštěva rozhodně stála za to, ale nabitý den nám dal zabrat, takže po návratu zpět nebylo nic příjemnějšího než padnout do postele a těšit na zítřejší vyhlášení.
Den třetí – neděle
Oceňuji, že jsem bezvěrec a nic mě nenutí vstávat v šest, abych stihla první autobus jedoucí na mši. Ovšem ona ta půlhodina, kterou máme navrch zas tak dlouhá a není a ještě před sedmou hodinou už spolu s dalšími sedíme u snídaně a o další půlhodinu později s batohy za zádech opouštíme zdejší noclehárnu. Naposledy jedeme do Děčína. Stavíme u Základní školy, kam si jdeme uložit batohy, ale hlavně navštívit naše závodníky. Po včerejším náročném dni vůbec nevypadají unaveně, ba naopak. Dělí se s námi o zážitky z pobytu a společně odhadujeme, na kolikátém místě by se mohli umístit. Na jednu stranu je utěšujeme, že jakékoliv umístění je úspěch, nicméně všichni tak trochu doufáme a věříme, že poslední příčky tahle parta neobsadí. Jak čas běží, nervozita stoupá. Tedy jak u koho. U nás doprovodu a vedoucích rozhodně. Ale ne vždy ze stejného důvodu. Vzhledem k mírnému časovému posunu se zejména ti ze vzdálenějších míst začínají obávat o to, zda stihnou vlak. To my naštěstí máme času dost. A jde se na věc. Nechybí poděkování všem závodníkům a závodnicím a ujištění, že už teď jsou všichni vítězové, neboť v okresních a následně v krajských kolem museli porazit několik – spoustu dalších hlídek, aby se vůbec dostali až sem, do Děčína. S tím nelze než souhlasit. A na kolikátém místě tedy nakonec skončili? Na posledním (naštěstí) ne. K radosti nás všech se dostali dokonce až do první desítky. A dokonce do první šestky. Na jejím chvostu jejich jméno ale už zůstalo. Ukázalo se, že startovní číslo 6 naší šestičlenné hlídce bylo pro tento závod souzeno. I když jsme všichni do poslední chvíle doufali, a přáli si slyšet jméno té naší rudenské družiny na medailových pozicích a pokud možno úplně na závěr, tak je nutné uznat, že 6. místo je úžasný úspěch. A nejlepší nejen v historii našeho střediska, ale pravděpodobně také v historii berounského okresu. Takže klukům patří velká gratulace za odvedený výkon a jejím vedoucím Anti a Sáře za přípravu a veškerý čas, který klukům věnovali. Putovní trofej nakonec ve vlčáckém závodě putovala do rukou vodních skautů z Prostějova a nejvíce bodů mezi světluškami nasbírala děvčata z Chocně. Po vyhlášení výsledků jsme se vydali oslavit úspěch do zámecké palačinkárny, kde si ještě kluci rozdělili všechny ceny a upomínkové předměty, které si vyzávodili. Po výborných palačinkách jsme se rozloučili s Anti a vydali se zpět do školy, kde na nás čekali naše věci a taky náš medvědář, který se nás chystal doprovodit na nádraží. Cestou se s námi nezapomněl podělit o veřejné tajemství, kde mají v Děčíně nejlepší zmrzlinu, takže jsme si museli dát sladkou pauzu, i když Kuba musel být originální a trhnout zmrzlinovou partu. Dal přednost langošům. A mimochodem prý taky výborným. Protože jsme měli čas, vzali jsme to na nádraží delší, ale hezčí cestou přes Mariánskou louku. Na nádraží jsme potkali několik dalších hlídek a především ve vlaku spoustu cestujících, takže představa o tom, jak zabereme kupíčko a sedneme si se ukázala jako hodně naivní. Naštěstí cesta do Prahy netrvá až tak dlouho, takže jsme ji přežili bez újmy. Stejně tak cestu metrem a autobusem. A najednou se uplynulý víkend stal minulostí a nám všem zbyly jen vzpomínky na úžasný víkend se spoustou skvělých zážitků. Každý z nás ze své pozice prožil závod jinak, ale všichni jsme si ho užili a byli jsme rádi, že jsme měli možnost přijet do Děčína a nabrat motivaci do dalších let, abychom se pokusili s dalšími družinami navázat na letošní lví úspěch.
Alča
««« Předchozí text: Tábor 2010 - doplněny fotky
Následující text: Zářijová výprava »»»
Na úvodní stránku
