Relí Monte Libušín 2008
To mi takhle jednou přišel email od Bambase,
který upozorňoval na zajímavou akci nazvanou Relí monte Libušín. Ani
nevím proč a jak, ale zaujalo mne to a řekla jsem si, že to musím zkusit.
Jako parťáka jsem si vybrala Mažíra a on kupodivu souhlasil. A tak jsme se
upsali. Později jsme ještě zlákali Rychlíka s Charliem a už jsme se mohli
začít těšit.
V mém případě teda spíš strachovat. Relí totiž není jen tak
nějaký závod. Zásadní je délka celého závodu a to je více jak 40 km,
na kterou máte časový limit 12 a půl hodiny. Během toho ještě musíte
stíhat plnit úkoly na cestě a dostavit se na stanoviště, kde vás leckdy
nečeká zrovna lehký úkol. V pátek 25. dubna jsem měla fakt velký
strach, že to nezvládnu a Mažír bude litovat, že do toho šel s takovým
nemehlem. Nicméně už bylo zaděláno a na skautku se nesluší vzdávat něco
ještě před tím než to začalo. A tak jsme v pátek plni očekávání a
někteří z nás i odhodlaní vyhrát vyrazili směr Libušín. Kolem sedmé
jsme byli na místě. Prodrali jsme se davem rytířů, zbojníků a všelijaké
středověké drobotiny (kousek od naší základny se konala akce Bitva, čili
klání nadšenců do bitkaření v hodně ale hodně retro stylu) a dorazili
na místo určení, tedy na Turistickou základnu Labyrinth v Libušíně.
Zaplatili jsme startovné a přitom použili své členské průkazky, které
konečně našli uplatnění, ubytovali se a začali trochu sondovat do čeho to
vlastně jdeme. V našem pokoji (byly jsem tam celkem čtyři hlídky) nikdo
netušil a všichni jsme si měli odbýt premiéru. Brzy jsme tedy přestali
s vymýšlením scénářů jak to asi zítra dopadne a raději se pustili do
seznamování. V devět večer pro nás pořadatelé připravili malou
rozcvičku na závod. Odvezli nás auty se zavázanými šátky kamsi. Pak jsme
se poměrně dlouhou dobu snažili dojít poslepu na jisté místo v lese. Šlo
se do kopce, z kopce, vodou i přes kameny, občas o nás zavadila nějaká
ta větévka, ale všech 40 lidí to zvládlo bez újmy. Na místě efektně
osvíceném loučemi a svíčkami nás čekal realizační tým. Stručně jsme
byli seznámeni s pravidly závodu, s hlavním rozhodčím, hlavním vedoucím
závodu apod. Po rozpočítání a rozdělení do skupinek nám zadali úkoly na
zpáteční cestu na základnu. Bohužel teď už pěšmo. Já jsem sice
netušila kde jsem, ale v naší skupince byla slečna, která to věděla
přesně. Co se týká toho úkolu tak jsme měli přinést něco chlupatého,
tři druhy šišek, květinu, pohled, jmelí, pet láhev, metrový klacek a
kulatý kámen. Moje skupinka neměla štěstí na jmelí a pohled. Cestou jsme
se popravdě nikam nedrali a k tomu jsem ještě byla docela brzdou. Vždycky
mi nějak utekli a museli na mne čekat. Tím můj strach, že ten závod
nezvládnu ještě stoupal a k tomu ještě přibyla ta možná ostuda až budu
muset závod vzdát zatímco Mažír bude stále při síle. Nezbylo mi nic
jiného než zatnout zuby a šlapat. Snad budu mít zítra lepší den. Na
základnu jsme dorazili asi v půl jedné jako jedni z posledních. Ostatní
z pokoje už skoro spali a já se cítila trochu hloupě. O to víc, že
Mažírova skupinka přišla jako první a měli všechno. No, šla jsem to
rychle zaspat a před usnutím jsem si říkala, že jde přece o to se
zúčastnit. Pokud nás měl start druhý den překvapit tak mě opravdu
překvapil. Probudil mne Bob (králík z klobouku), který vesele hlásil
„stávat a cvičit“. Bohužel jsem neměla šanci z toho vyklouznout jako
Bobek a prostě jsem stávat musela. Něčím to brzké stávání přeci jen
bylo příjemné. Než jsem se stačila posadit na své palandě tak už začali
kluci skákat z postele. Všichni byli jen v trenkách a muskulaturu měli
pěknou. Takové raní pokochání hned zlepší náladu. Tu však zase
zklidnila zpráva, že za patnáct minut už máme startovat. Vyčistit si zuby,
obléknout se a sbalit se na cestu, probíhalo u některých ještě
v polospánku a já se přiznám, že takhle rychlé starty mi fakt nedělají
dobře. Pokud se však někteří probouzeli za pochodu brzy měli přejít do
běhu. Další instrukce totiž zněly: vylézt na blízký kopec, kde se teprve
dovíme kam dál. Ovšem na to další místo určení jsme měli dorazit do
6:28. Teprve v tento okamžik mne napadlo se vůbec podívat na hodinky. Bylo
5:30. Ten kopec byl fakt zrada, málem jsem na něm vypustila duši. Mažír
statečně s menším náskokem došel pro mapu a mohli jsme se vydat na
nádraží cca 4 km vzdálené. Zdálo se nám, že máme relativně dost
času, ale posledních pět set metrů jsme běželi. Přiběhli jsme na minutu
přesně. Uf, takový způsob rána zdál se mi poněkud nešťastný.
Po tomto hektickém úvodu přišla přeci jen chvilka klidu. Půl hodinová
jízda vlakem umožnila některým se nasnídat jiným zase něco dospat. Já
nedokázala ani jedno. Asi jsem byla ještě v šoku. Vystoupili jsme
v Řevničově, kde byl teprve opravdový start závodu. Každý dostal
průvodku, SPZetku, mapu a zadání úkolů na cestu. 7: 10 zazněl výstřel a
bylo odstartováno. Aspiranti na vítězství, mezi nimi i naši Charlie
s Rychlíkem, vyrazili po maratonsku, ukázali nám záda a v mžiku zmizeli
za první zatáčkou. Ostatní vyrazili rychlou chůzí k prvnímu stanovišti.
V mapě bylo zakresleno na kopečku, ale ve skutečnosti jsme na kopečku
potkali jen jednoho z organizátorů, který nás zase poslal z kopečka
dolů. Byl to teprve začátek, takže mu bylo vše odpuštěno. První úkol
byl pojat lehčeji a nenáročně. Měli jsme francouzskou holí dopravit
míček do pěti jamek a přitom se pravidelně střídat s parťákem. Šlo
nám to docela dobře, dostali jsme plný počet bodů a říkali si, jak to
pěkně začíná. Cesta na druhé stanoviště ovšem byla pekelná. Jednak
jsem od rána nic nepila a nejkratší cesta do Nového Strašecí vedla po
rychlostní silnici E48, kde kolem nás auta frčela rychlostí hodně přes
100 km/h. Ostatně v jednom z těchto chvátajících aut seděl i náš
kamarád Alfi, který mířil na Střelu a zrovna tudy projížděl. Když jsme
došli do Nového Strašecí a já si konečně koupila vodu a uhasila žízeň.
Začali jsme se také starat o splnění úkolů na cestu. V jednom jsme měli
poznat 20 značek automobilů, v druhém rozluštit větu napsanou slepeckým
písmem a zadání třetího úkolu bylo nahráno na VHS. Značky jsme dávali
nějak dohromady, ale později jsme využili kamarádky na telefonu. Někteří,
např. Charlie a Rychlík to, nebrali jako férové jednání, ale když to
nebylo výslovně zakázáno … Co se týká slepeckého textu, tak jsme
zkusili štěstí v infocentru. A to štěstí nám opravdu přálo. Jedna
z pracovnic zrovna dělala kurz Braillova písma a tak od nás dostala
příležitost se trochu procvičit. Výsledná věta zněla „Ať děláš co
děláš, je to vždy do kopce a proti větru.“ Dobré povzbuzení na cestu.
Druhé stanoviště na nás čekalo kousek za městem. Cesta vedla zase po
asfaltu, což se nožičkám moc nezamlouvalo, ale co se dalo dělat. Další
úkol zněl jasně: povozit kamaráda na kolečku blátivým terénem. První
jsem svezla Mažíra já. Nevyklopila jsem ho! Pak jsem ho trochu litovala když
musel uvézt on mě, ale držel se statečně a v bahně se vymáchaly jen
naše botky. Takže dalších deset bodů na kontě. Docela slibný začátek.
Cestu k Masarykovu hrobu už jsme vzali zkratkami. Na poli se nám boty svrchu
umyly, ale zespoda zase nabalily. Nohy si musely zvyknout, že terén se bude
měnit. Už předem nám přišlo divné, že hrob T.G.M. je zakreslen na mapě
v obci jménem Tuchlovice, ale když jsme dorazili na místo. Byla nám finta
organizátorů už jasná. Nějaký dobrák si pohrál s mapou. V Lánech bylo
stanoviště samoobslužné. Zadání úkolu bylo ve vitrínce u vrat
hřbitova, kde jsme ho opravdu nečekali a trochu nás zdrželo jeho hledání.
Nakonec jsme měli spočítat plaňky u Masarykova hrobu. Spočteno a sečteno
to bylo 244 planěk. Na naše v pořadí čtvrté stanoviště jsme si to
namířili přímo. Stochov, kterým jsme procházeli nás velice zaujal svou
architekturou. Nebo alespoň jeho předměstí. Nejdřív jsme prošli
zahrádkářskou a chatovou kolonií a pak nás čekalo sídliště
socialistického typu. Něco trochu jako kasárna. Brrr. Než jsme odbočili na
červenou turistickou značku, která vedla k Lodenickému rybníku, zkusili
jsme se zeptat jedné paní na ulici, jestli nemá náhodou video, že máme
takový a takový úkol. Zase jsme měli štěstí. Další úkol tedy zněl:
zjistit jména dvou pořadatelů, kteří byli zachyceni na videu. Pro
znesnadnění určení, byli navlečeni do kostýmů a tak se nějak divně
tvářili. U rybníka nás přivítala milá slečna s kánoema. Předem nám
bylo jasné, že budeme muset na vodu. Aby nám slečna dodala odvahu, sdělila
nám, že už se někdo vykoupal. Ani já, ani Mažír nejsme žádní echt
vodáci, takže jistou obavu jsme měli. Hned, jak jsme se odrazili od břehu
bylo jasné, že to bude tak trochu show. Háček byl trochu těžký (já) a
kormidelník uměl zatáčet jen na jednu stranu. Slalom mezi pet láhvemi nebyl
pro nás snadným úkolem. Párkrát jsme se otočili a udělali kličku navíc,
ale nakonec v bezpečí přistáli u břehu. Byla to naše nejslabší
disciplína. Musíme ještě trénovat. Další stanoviště bylo u rybníčka
u Hradečna. Po cestě jsme si spletli rybníček s pramenem. Je to divné,
ale jde to. Nakonec jsme to našli. Tady už začalo trochu přituhovat. Přeci
jen už jsme měli něco v nohách a to co nás čekalo na „Mléčné
dráze“(název stanoviště) nám ještě dodalo. Úkol byl časově omezen.
Měli jsme na to 20 minut. Museli jsme stihnout vytáhnout svépomocí litrovou
láhev mléka z výpustě, pak ho celé vypít, do prázdné láhve nabrat vodu
z rybníka a běžet s ní do strmého kopečka, tam vodu vylít do
připravené láhve a běžet pro vodu znova, celkem pětkrát. Tahle celá
sranda byla za bonusové body, takže to byla spíš nutnost než hec. Mléko
není zrovna můj oblíbený nápoj a tak většinu musel vypít Mažír. Pokud
vám žbluňká mléko v žaludku a vy ještě musíte běžet do strmého
kopce a spěchat, abyste to stihli, není vám dvakrát veselo. Tady jsme se asi
oba nejvíc vyčerpali. Mléko jsme cítili ještě na dalším stanovišti,
pálili nás chodidla a únava už o sobě dávala vědět. Mohu-li mluvit za
sebe, měla jsem dost. Tiše jsem se modlila, aby další stanoviště nebylo
fyzicky náročné. Mé modlitby však nebyly vyslyšeny. Zkratky k šestému
stanovišti už se nezdály tak výhodné. Z rokle do rokle, přes pole a les,
přemlouvala jsem se ke každému kroku navíc. Po té co jsem se s vypětím
posledních sil vyškrábala do svahu, na kterém na nás radostně mávali
z dalšího stanoviště, chystala jsem se Mažírovi oznámit, že končím.
Velká bitva s vlastní vůlí se už zdála prohraná. Úkol byl
následující. Zdolat překážkovou dráhu. Připoután k lanu běžet
nejdříve z kopce, podplazit se pod stromem, přelézt strom, nezabít se
cestou dolů a pak zase pěkně nahoru, podlézt strom a co nejrychleji se
doplazit k cíli. Mé tělo to už naprosto odmítalo. Pokusila jsem se to
Mažírovi naznačit, ale ten jen klasicky řekl „nic takového, koukej
pěkně jít“. Vůle nakonec zvítězila a šla jsem do toho. Cestou nahoru
jsem proklínala celý tenhle podnik a představovala si, jaké to bude mít
následky. Nakonec jsem neměla ani nejhorší čas, ale to mě ve výhledu
ještě více jak deseti kilometrů před námi nedokázalo uklidnit. Na cestě
do Srb se už plně projevil můj deficit. Zaostávala jsem za Mažírem a
každý krok mě bolel. Kus cesty jsme šli zase po asfaltce a potkali jsme dva
křížky, kde zemřeli nějací nešťastníci. Cítila jsem, že se moje
tělíčko chce k nim přidat. Lidská vůle překoná i nemožné a tak jsem
šlapala dál, hledíc na Mažírova záda a s nadějí, že snad přispívám
k lepšímu umístění. Kolem šesté hodiny jsme byli u Srb a já se už
omlouvala Mažírovi, že další stanoviště, horolezecká stěna a
spouštění se po laně, jsou pro mne nereálné. Vůlí bych se tam možná
doplazila, ale následky za to nestojí. Přijal to docela statečně. Poslední
stanoviště pro nás bylo „Tour de sky“. Dali nám ne jednu nohu lyži a
zbylé dvě nám křížem svázali. Takto vybaveni jsme museli absolvovat
určenou dráhu tam a zpět. Šroub, kterým byla bota přidělaná k lyži, se
neskutečně zarýval do mých otlačenin na patě a nasadit statečný výraz
stálo velké přemáhání. Mažír mě neohroženě držel a povzbuzoval.
Společným krokem jsme zdolali trasu v docela pěkném čase. Sama jsem se
divila, že po všech těch útrapách můžeme ještě překonávat časy
ostatních. Ještě něž jsme se vydali k základně, poptali jsme se obsluhy
stanoviště na ty dva z videa a dostali od nich malou nápovědu. Jeden je
hlavním rozhodčím a druhý motospojkou. Jejich jména už pak nebylo těžké
dohledat na nástěnce na základně, kde byli uvedeni. Závěrečné tři
kilometry byly pro mne nekonečné. Mažír mi už občas mizel z dohledu. Za
každým rohem jsem čekala základnu a ona pořád nikde. Tohle očekáváni
konce dodělávalo poslední zbytky mé vůle. Každý metr už mi přišel
děsně protivný. Zvládli jsme to. Před vypršením limitu jsme byli na
základně, splnili jsme ještě závěrečnou půltou disciplínu alias
nafouknutí balónku pumpičkou až do prasknutí, odevzdali průvodku
i všechny úkoly na cestu a užívali si sladkého pocitu dosažení cíle.
Naši kamarádi Charlie s Rychlíkem už spali, protože přišli mnohem
dříve a cestu si zpestřili během, takže byli trochu mrtvý. Alespoň
Rychlík vypadal zcela vyčerpán. Vůbec jsme netušili, jak jsme celkově
dopadli. Já věřila alespoň v desáté místo a klukům jsme přáli první
nebo druhý. Dali jsme si guláš, který byl mimochodem moc dobrý, osprchovali
se a zalehli. Spočinutí ve vodorovné poloze bylo pro nás bezprostřední
odměnou za celý den. Tělíčko sice bolelo a nohy se vší silou bránily
křeči, ale vůle už věděla, že je dobojováno, že už se nemusí jít
vpřed a že čestná účast je splněna. Vyhlášení bylo kolem desáté
hodiny. K našemu překvapení jsme se umístili na osmém místě z osmnácti
a Charlie s Rychlíkem na třetím místě. Jejich třetí místo nás trochu
mrzelo, protože jsme jim opravdu přáli alespoň to druhé, ale i tak to byl
úctyhodný výkon. Co však bylo ještě mnohem větší překvapením je to,
že obě dvě hlídky, které předstihly naše dva borce nebyli skauti a tak
nemohli vyhrát putovní pohár. Ten vyhrála nejlepší skautská hlídka a to
byli Charlie s Rychlíkem. Z toho jsme měli neskutečnou radost a rázem byly
všechny útrapy zapomenuty. Vezeme domů putovní pohár a Balvan Rudná se
díky úžasnému výkonu našich dvou borců zapíše do historie Relí monte
Libušín. Po vyhlášení jsme se krátce poradovali z našich výsledků a
nemajíce už na nic jiného síly lehli a usnuli. V neděli jsme se zmoženi
dopravili domů a myslím, že celkový dojem nás všech byl více jak
uspokojivý. Zúčastnili jsme se dobrodružné akce, čestně obstáli ve
všech překážkách, překonali sami sebe, poznali nové lidi a zakusili něco
netradičního. K tomu všemu jsme ještě myslím udělali dobré jméno
našemu středisku.
A celkové hodnocení akce. Na klasické známkovací stupnici jedna až pět, bych tomu dala 2 mínus. Největším záporem byly asi ty silnice, které opravdu nebyly příjemné. Pohybovali jsme se pořád kolem vesnic a mezi poli. Trochu více lesa by neuškodilo. Když se podíváte na mapu přijde vám líto, že trasa nebyla položena více na jih do lánských a křivoklátských lesů. Jinak na stanovištích vše probíhalo jak mělo a úkoly měly nějaký nápad, takže po téhle stránce to nemělo chybu. Za startovné 99, Kč jsem si toho užili opravdu dost. K tomu jsme zadarmo bydleli, měli jsme k dispozici sprchy, jedno dobré jídlo a čaj. Ceny za první tři místa byly docela hodnotné a stály za tu námahu. Pokud by příště cesta vedla více lesem určitě bych jela znova.
Autor textu: Hanka Rottová
Fotky: M
««« Předchozí text: Závod vlčat a světlušek 2008
Následující text: Tour de Kačák 2008 »»»
Na úvodní stránku
